Naše cestování po Irsku

Jednoho dne jsme se s manželem rozhodli, že se na jarní prázdniny vydáme do další anglicky mluvící země. Díky levným letenkám jsme se rozhodli pro let do hlavního města Irské Republiky, Dublinu.

Po zakoupení letenky jsem se jako vždy nadšeně pustila do hltání informací o místě a zemi, kde budu trávit pár dnů své dovolené. Vypsala jsem si informace o turistických památkách, muzeích a všech místech, které MUSÍM navštívit. Neměli jsem s sebou děti, takže místem našeho přespávání byl pokoj v hostitelské rodině. Pokud to jde, tak při studiu i dovolené volím tento druh ubytování, protože v hostitelské rodině se nejlépe vžijete do stylu života místních obyvatel.

Velmi příjemná hostitelská rodina žila v městě Swords, které je přímo vedle Dublinu a ještě blíže Dublinskému letišti než Dublin samotný. Městečko 10min od letiště, autobusy jezdí každých 15min, naprosto ideální místo pro večerní či noční přílety.

Všechno jsme si krásně naplánovali, já jsem vyhledala všechny autobusy a místa, kterými máme jet, vytiskla jsem si mapu s označením kde nastoupit, kde vystoupit, jak se pak následující dny dostat ze Swords do Dublinu,….  no prostě všechno, aby na dovolené byla pohoda jak má být.

Kufry sbalené, pas v peněžence (u mě je to pokrok, protože by to nebylo poprvé co jsem vyrazila do zahraničí bez jakéhokoliv dokladu) a jako rozmazlení čecháčci, kteří všude platí mobilem či hodinkami a hotovost neviděli už pár let, jsme vyrazili s 0 eury do zahraničí.

Po přistání v Irsku jsme vyšli před letiště a hledali zmiňovaný autobus, který jsem si vyhledala na internetu. Autobusové nádraží nikde. Pouze pár zastávek autobusové konkurenční společnosti a jinak nic. Po pár dotazech a radách jsme nádraží našli, ale vůbec jsme netušili, z které zastávky může náš autobus odjíždět. Když jsem se ptala řidičů ostatních autobusů na město Swords, tak nikdo nevěděl. Začala jsem být trošku nervózní, protože mi bylo jasné, že nám to ujede a my slíbili hostitelské rodině, že se u nich do 9 do večera určitě ukážeme. Měli malé dítě a tak jsem nechtěla rušit pozdě v noci.

V nádražní hale jsme hledali nápovědy, z kterého že čísla nám autobus jede. Když už jsem si myslela, že jsem jejich systém vývěsních cedulí pochopila (naprosto jiný systém, než jízdní řád v ČR), tak se angličtina na ceduli změnila v irštinu a já byla na začátku jako předtím. Nevěřili byste, že i města mají v irštitě naprosto jiný název. Nervozita začala rychle stoupat. Po minutě se vše opět změnilo do angličtiny a já zjistila, že máme odjíždět z čísla 16. Hurá.

Přišli jsem na číslo 16 a opět na irsko-anglických tabulkách jsme našli, že nám další autobus jede za 5min. Skvěle, dali jsem to. … myslela jsem si …. :-D. Začala jsem však přemýšlet, jestli v Irsku mají také stejně propracovaný platební systém jako jsem zvyklá a budu moci v autobuse platit kartou. Pro jistotu jsem se na to šla zeptat letušky, která čekala nejspíše na stejný autobus jako my. Ta mi vysvětlila, že ona má měsíční kartu dopravní společnosti stejně jako každý čekající na zastávce, ale že platební kartu řidič určitě brát nebude. S manželem jsem se na sebe v šoku koukli a v tu chvíli jsem vystartovala zpět do haly.

Je mi to líto, ale když jsem se řítila jak maniak k bankomatu, porazila jsem pár lidí. Mnoho let jsem něco takového jako bankomat vůbec nepoužívala, ale ve stresu jsem si vzpomněla i na pin, který jsem ani nevěděla že mám. Vybrala jsem rychle hotovost a běžela zpět na číslo 16, kde čekal nejen můj manžel, ale také náš autobus. Nadšeně a hrdě jsem vešla do autobusu a poprosila o 2 jízdenky do Swords. Řidič poprosil o 5 eur a já ještě hrdá, že jsem všechno stihla, předávám 10 eurovku.

Řidič: Bereme pouze přesnou částku.

Já: Prosím? :-O

Řidič: Bud mi dejte přesně 5 eur nebo vystupte z autobusu. Já na peníze nevracím.

Tak jsme vystoupili a opět jsme šli do naší již velmi známé haly a hledali obchod, kde by nám vyměnili bankovku za drobné. V supermarketu nám prodavačka oznámila, že proměňovat nesmí. Dívala jsem se tedy, co bych si koupila, aby nám mohla vrátit přesně 5eur.

Prodavačka: A nechcete si raději koupit rovnou jízdenku?

Já: Prosím? :-O Vy tady v supermarketu prodáváte jízdenky?

:-D Opět šokovaná jsem poděkovala a OPĚT se vrátila na zastávku číslo 16 a čekala na další autobus, který jel za 20min, protože ten předchozí samozřejmě na nás nečekal.

Ve velkých obavách a strachu jsme nastoupili do dvoupatrového autobusu a stylem záchranného autobusu z Harryho Pottera jsme vyrazili směr Swords. Můj manžel po cestě sledoval na mobilu kudy jedeme a porovnával to s mapkou, kterou jsem doma vytvořila, abychom si byli jistí, že jedeme správně.

Když jsme po 5 minutách jízdy zahnuli s autobusem na druhou stranu než bylo vyznačené na mapce, zpanikařili jsme oba dva. Bylo už dávno po 9 hodině večer a my se řítili na opačnou stranu sedmého největšího města v Irsku. Jakmile to šlo, z autobusu jsme vystoupili a přestože jsme měli původně zastavit 100m od místa ubytování, tak jsme si to ve večerních hodinách pochodovali s kufrem a batohy pár km skrz město.

Naštěstí jsme došli na místo určení a po omluvách hostiteli za zpoždění jsme padli do ledové postele a plni dojmů usnuli.

A že je to všechno, co se nám stalo? To určitě ne. Sledujte náš blog dál a přečtete si pokračování tohoto příběhu v příspěvku “Karta DoDublin”.

Budu se na Vás těšit

Jana